Nejen díky bourání z podnájmu do svého (I.)

Snění o vlastním bytě začalo u obou tehdejších studentů v tragicky miniaturních a tmavých podnájmech, kterými si během zahraničního studia prošli nespočítaně. Sny postupně získávaly reálné obrysy, a když se za pomoci rodičů podařilo objevit byt ve starším cihlovém domě na okraji Prahy, bylo rozhodnuto. Radka s Petrem mysleli předem na hodně věcí, oslovili i architekta a díky mini výběrovému řízení vybrali správnou stavební firmu, Ale při rekonstrukci je potkalo mnoho věcí, které museli řešit přímo na stavbě. Než se nastěhovali, uběhl téměř rok…

Původní stav byl absolutně nevyhovující

„To, že je byt ve špatném stavu, nám nevadilo. S kompletní rekonstrukcí jsme počítali,“ vzpomíná Radka. Byt s rozlohou 87 m² a dispozicí 3 ½ + 1 stejně neodpovídal jejich představám o bydlení. Podlaha sice byla z bukových parket, které byly před necelými deseti lety přebroušeny a nalakovány, ale jejich záchrana už stejně neměla smysl. Elektrické rozvody byly občas umístěné pouze v lištách a kvalita štuků odpovídala době vzniku domu. Litinové radiátory byt rozhodně nezdobily a téměř 50 let staré dveře do koupelny svůj povrch doslova „loupaly“.  Mezi původní vybavení patřily i letitá karma, vana, obklady či umyvadlo. Původní kuchyně byla naprosto nevyhovující a to jak svým rozvržení, tak i vybavením, které odpovídalo stáří bytového domu.

Vše začalo u architekta

Základem rekonstrukce pro mladý pár byla úprava dispozice bytu. Ta původní totiž nabízela byt 3 ½ + 1 s obývacím pokojem o rozloze 25 m², ložnicí 17 m² a dětským pokojem 13 m². Ovšem nejvíce nevyhovovalo rozložení kuchyně a jakéhosi jídelního koutu. „Původní kuchyně měla pouhých 6 m² a sousedící jídelna s 10 m² na půdorysu 2 × 5 m v podstatě neumožňovala umístit ani větší jídelní stůl. Takže jediné logické řešení bylo obě místnosti propojit. Tento krok ovšem znamenal posunout hned několik příček,“ vzpomíná Radka.

Pro odbornou konzultaci a následně kompletní návrh interiéru majitelé oslovili Ing. arch. Miroslava Stacha, který je upoutal svými realizacemi, které byly plné vtipných až důvtipných nápadů pro interiér a to za plné akceptace finančních možností investorů, což mladému pár rozhodně vyhovovalo.

Architekt upravil dispozici označovanou jako 3 ½ + 1 na klasické řešení 3+1. Padlo rozhodnutí celkové rekonstrukce s možností radikálních bouracích prací, při kterých byla řešena nejen podlaha do své hloubky, ale i příčky, které se bouraly a stavěly na nových místech. Nedotknuté zůstaly samozřejmě nosné stěny.

Zásadní změnou byl vznik velké kuchyně s jídelním stolem až pro šest osob. Tento prostor vznikl z původní kuchyně, jídelny a dokonce i části koupelny. „Původně jsem chtěla, aby šla kuchyně úplně uzavřít a tím izolovat od sousedícího obývacího prostoru, ale nakonec jsem ustoupila, protože se mi líbila možnost zachovat optické propojení obou hlavních místností. Toto nám umožňují atypicky řešené posuvné dveře, které se zasouvají za dřevěný panel televizní sestavy. Byly vyrobeny truhláři na míru a i díky tomu cenově přijatelné,“ doplňuje Radka.

Beze změny zůstal pouze prostor obývacího pokoje a ložnice. Naopak dětský pokoj byl rozšířen o část z bývalé kuchyně a na druhou stranu několik jeho původních metrů bylo přenecháno nové koupelně.

Vzhledem k požadavku majitelů bytu na vzdušnost bytu zmizely z původní předsíně i dvě malé komory a nahradily je užší vestavěné skříně.

Bouráním to pokračovalo

Rekonstrukce bytu ve starých domech vždy přináší velké problémy, a ani tento nebyl výjimkou. Nečekaný problém se objevil u podlah. Po vybourání příček a odstranění starých parket se totiž ukázalo, že dílčí podlahy nejsou v tolerované odchylce osmi až devíti milimetrů, ale rozdíl ve výšce podlah mezi místnostmi je rovné čtyři centimetry. Takže místo naplánovaného jednoduchého vyrovnání pomocí stěrky musely přijít na řadu OSB desky a stěrky až následně.

Položení finální podlahové krytiny z olejovaných dubových prken se tak muselo posunout o celý měsíc.

Největší zádrhel byl podle stavebníků u odtahu digestoře. Ten se musel vejít do nízkého sádrokartonového podhledu tak, aby neměl pravé úhly a zároveň si zachoval požadovaný průměr odtahového potrubí. Vše kvůli nízké hlučnosti.

Největší stavební zásah ale představovalo „bytové jádro“ tedy koupelna a toaleta. „Při rekonstrukci se zkomplikovalo i to, že vodovodní trubky vedly i tam, kde vůbec neměly být a některé příčky byly postaveny nikoli z cihel, ale pouze z jejich zbytků,“ glosuje Ing. arch. Stach a dodává: „Vzhledem k tomu, že rozdíl ve výšce stropů byl až čtyři centimetry, musel se po posunutí příček použít sádrokartonový podhled.“