Jak už to tak bývá, prapředkem morčete domácího bylo to divoké. Ta dodnes volně žijí v 
zemích Jižní Ameriky. Původní divoké morče se od toho domácího liší barvou srsti a stavbou těla. Morčata jsou vývojově velmi starý druh, žijící ve skupinách. Divoké morče je neuvěřitelně přizpůsobivé – žije v lesích, savanách, skalách i bažinách.
Kdy přesně došlo k domestikaci morčete? To stále není úplně jasné. Stoprocentní shoda vládne mezi vědci pouze v tom, že se to stalo ještě v době před naším letopočtem. Ale další údaje už se liší – někteří tvrdí, že k domestikaci morčete došlo už v době 9 000 let před naším letopočtem, jiní se přiklánějí k číslovce 5 000 let a jisté je pouze to, že v roce 900 př.n.l. už morče domestikováno bylo.
Původně sloužila morčata jako potrava!
Milovníci morčat to neradi slyší, ale starověcí obyvatelé And je původně chovali doma jako zdroj živočišných bílkovin, podobně jako my králíky. Byla to taková konzerva na horší časy. Postupně se Inkové dopracovali k tomu, že se vzhled a tvar těla morčat změnil – barevných variant je hodně, tělo je kratší a mohutnější, než u divoké verze. I v dnešní době, když navštívíte Peru, nebo nějaký sousední jihoamerický stát, můžete zejména u potomků Inků stále vidět, jak se zde morčata chovají. Povětšinou žijí venku v různých ohrádkách, kde mají postavené domečky – miniatura města, určená pro hlodavce.
Dodnes se v některých oblastech Jižní Ameriky morčata konzumují. Během let bylo vyšlechtěno speciální, velké plemeno morčete – může vážit i více než 2,5 kilogramů. V místních jazycích má svůj název “mestic cuy“ a často se dále kříží s jinými menšími zvířaty. Jedná se o čistě masné plemeno, v Evropě se neobjevuje. V Jižní Americe se chovají na farmách, maso pak putuje do restaurací a supermarketů.
V Evropě se stalo morče mazlíčkem šlechty
Ale jak a kdy se v Evropě objevilo klasické morče domácí, takové, jaké známe dnes? Musíme se vrátit na začátek 15. století, do doby velkých výprav a námořních objevů. Španělé jako první přistáli u jihoamerických břehů a mimo zlato a jiné zboží je zřejmě zaujala i tato domácí zvířátka. A dovezli je s sebou do Evropy.
Šlechtě se tento netypický domácí mazlíček velmi zalíbil. Mezi prvními chovateli se objevují i taková jména, jako Alžběta I., slavná anglická královna. Obliba ve vyšších kruzích zajistila morčeti dostatečnou popularitu na to, abychom jej dnes chápali jako běžného, pro střední Evropu naprosto typického domácího mazlíčka. Snad až na výjimečné doby hladu během válek zde morče nikdy nebylo chováno ke konzumaci.
V domácích podmínkách chovaná zvířata postupem času vyzrála ve spoustu uznaných i neuznaných variant. Liší se barvami i velikostí. Velmi zajímavá jsou černá morčata, která jsou docela vzácná a ve své původní domovině byla používána k náboženským a léčitelským úkonům. V USA zase vyšlechtili speciální variantu morčete se saténovou srstí. V ČR je standardem uznáno třináct plemen, sedm s krátkou srstí a šest dlouhosrstých. Přesto i u nás jsou chovatelé plemen neuznaných, například cuy – morče, vážící více než 1,5 kg, nebo skinny – morče “naháč“, bez srsti.
Snad jediným nedostatkem morčete je jeho relativně krátká doba života. Průměrně se morčata dožívají tří let, což nemusí každý zájemce o chov dobře zvládat. I když je pravda, že někteří jedinci se při kvalitní péči mohou dožít až devíti let, a to už je hezké číslo, na malého hlodavce.
Autor: David Navara
Foto: Autor a pixabay