Záhada je to ovšem jenom pro cizince, místní vědí své. Návštěvníkům se ale s tímto tajemstvím nesvěřují. Turistům rádi ukážou za pár dolarů pohřební obřad (ten ovšem také stojí za to), pustí je i do většiny svých chrámů, kterých jsou na malém ostrově tisíce. Občas se vám podaří dostat i na kohoutí zápasy. Ale že by na Bali existoval také obřad „broušení zubů“? To ví z „bílých“ opravdu jen málokdo…
Nestraňte se místních, jinak se nic nedozvíte…
Možná bych to nevěděl ani já. Nebýt toho, že ať jsem kdekoliv, rád zajdu namísto do luxusní restaurace do hospůdky místních. Rychle jsem se tady skamarádil s jedním z nich. Bylo to jednoduché – když se provozovatel plážových atrakcí I Madra Wayan dozvěděl, že mám stejně jako on tři syny, byl jsem v jeho očích okamžitě váženým mužem. A pozval mě na drink, který tady všichni pijí. Ze sklenice sladkého kondenzovaného mléka rozmixovaného s džusem a několika lžícemi cukru jsem si ale jenom zdvořile usrkl. Tak sladký život mít nemusím. A pivo je holt pivo…
Dopadlo to tak, že mě jeden z jeho synů od té chvíle vozil po celém Bali ve svém taxíku za pár dolarů na den, u druhého jsem se musel ovšem „povinně“ pokaždé zastavit v jeho restauraci. Pár dní před odletem mě Madra upozornil, že jeho nejmladší syn má velký svátek a ptal se, jestli se nechci zúčastnit obřadu, který ovšem indonéské úřady nevidí rády. Sice jsem nechápal, proč si pořád ukazuje na zuby, ale samozřejmě jsem neváhal…
Nechceme se podobat démonům…
Jeho syn mě po delší cestě dovezl před vrata velkého domu. Když jsem vešel dovnitř, nechápal jsem. Byly tu stovky slavnostně oblečených a hodujících lidí. Všichni se na mě usmívali a ukazovali na pódium, kde byl kněz s několika pomocníky. A pak to začalo: Z jedněch dveří vyšli chlapec a dívka v nádherných „krojích“. Myslel jsem, že půjde o svatbu, ale všechno bylo jinak.
Dvojice ulehla na pódiu, kněz jim dal oběma něco vypít a potíral jim dásně čímsi neznámým. Pak vzal k mému úděsu miniaturní kladívko a dlátko a začal jim rozbíjet na špičácích sklovinu! To nebylo všechno: Nastoupili pomocníci a pilníky na nehty jim zuby začali zbrušovat. Občas práci přerušili, aby rodiče zkontrolovali, zda jsou špičáky už dost zbroušené…
Po nich následovaly další a další dvojice a já raději zbaběle prchl. Už proto, že uvnitř domu panovalo nesnesitelné vlhko a byl jsem promočený já i fotoaparát. Až později jsem se potom od Madry dozvěděl, oč tu šlo:
Balijci uctívají tisíce bohů a bůžků,02 hodných a zlých démonů. Právě pro zdejší démony jsou 
charakteristické dlouhé strašidelné tesáky. Aby se jim Balijci nepodobali, nechávají si při vstupu do dospělosti své špičáky knězem zbrousit. Jde ovšem o nesmírně nákladný obřad, dražší a významnější než svatba. Proto se rodiče skládají s ostatními a rituálu se účastní několik desítek mladých lidí. Ani tak ale na něj mnozí nemají, kdo má tedy zbroušené špičáky, je na společenském žebříčku výše, než ostatní…
To je také důvod, proč si Balijci zcela úmyslně nechávají ničit chrup. Nepodobat se démonům je pro ně důležitější, než pár zčernalých nebo vypadaných zubů. Ostatně já sám to mám teď u Balijců dobré: Když jsem fotografie z obřadu ukazoval své zubní lékařce, padala do mdlob. Ale pro jistotu mi potom nechala udělat horní i dolní můstek se špičáky pěkně zarovnanými…
Text a foto: Jaroslav Volný