Nikdo se už nedozví, kdy, kde a proč spolu dva predátoři, jakým je člověk i vlk, začali spolupracovat. Obývali v pravěku stejné oblasti, lovili stejnou kořist a vzájemně si tedy výrazně konkurovali. Když vyhrál jeden, hynul druhý. Člověk tedy ve vlku rozhodně nemohl vidět společníka, jakým je dnes pro něj pes.
Jednoho dne ale zřejmě oba pochopili, že vzájemné soužití jim může užitečné. Vlk pomůže člověku při lovu a on ho zase „podrží“ v dobách nouze. K prvnímu ochočování této nádherné šelmy pak došlo nejspíše v hlubokém pravěku někde ve střední Evropě, paralelně zřejmě probíhalo i ochočování v Africe. Díky rozborům DNA dnes máme alespoň jistotu, že psi jsou výsledkem křížení vlků.
Ochočit prapsa trvalo dlouho
Člověk, aby s ním mohl žít, vlka změnit potřeboval. Alespoň o tom svědčí výzkumy z moderní doby. Vědci i amatérští nadšenci chovají vlky a zkoumají nejen jejich zvyky a chování, ale také schopnosti učit se a plnit příkazy. Závěr je složitý. Když má vlk opravdu dobrou motivaci, učí se a poslouchá. Ovšem není na něj nikdy takové spolehnutí, jako jsme zvyklí u psů.
Vlk je oproti psu velmi specifický, nedá se použít jako hlídač a ani neštěká. Stejně špatně skončily pokusy využít sílu a vytrvalost vlka jako tažného psa. Vlčí smečka zapřáhnutá za saně se neřídí pokyny mushera, nelze ji ovládat.
To je jen pár příkladů z praxe, proč se dnešní psi od vlka tolik liší. Všichni mají v sobě kousek krve tohoto nádherného divokého prapsa, ale jsou už naprosto přizpůsobeni životu s člověkem, bez kterého by zahynuli…
Autor: David Navara a redakce
Foto: Pixaby.com
