V dnešní uspěchané době jsme ale doma jen část dne. Jak našeho nového přítele naučit, aby netesknil, nevyl, nebál se? S výchovou je třeba začít hned odmalička.
Štěňátko musí mít jen pozitivní zkušenosti
Pejsci mají samotu zafixovánu jako život ohrožující stav a vyvolává u nich pocit úzkosti a strachu, který se může stupňovat až ke strachu ze smrti. Být sám a nebát se je pro psa velice obtížný úkol. Proto je třeba začít s nácvikem hned od prvního dne, kdy si štěně přineseme. Důležité je, aby získávalo pouze pozitivní zkušenosti.
Štěně by zpočátku mělo mít pocit, že je dobře schované (pořiďte mu proto látkovou nebo plastovou boudičku) a navíc by mělo mít jistotu, že ochránci jsou na dosah, zvláště v noci potmě.
Proto je dobré umístit pelíšek štěněte těsně vedle vlastní postele a dát do něj kousek hadru z jeho původního domova. Aby se naučilo přijmout i několikahodinovou samotu jako něco samozřejmého, nechávejte ho několikrát denně na krátkou chvilku samotné, nejlépe když je syté, unavené hrou a kouše si nějakou zajímavou hračku.
Prodlužujte dobu samoty pozvolna
Odejděte z místnosti a zavřete za sebou dveře. Zpočátku se vracejte hned po několika vteřinách, ještě dříve, než štěně spustí případný povyk. Dobu, kdy jste odděleni zavřenými dveřmi, pomaličku prodlužujte. Zavírejte se před pejskem v koupelně, vyneste odpadky, skočte si pro noviny.
Před odchodem se nelučte, při příchodu se nijak nadšeně nevítejte – oboje dělá vaši nepřítomnost pro psa ještě nápadnější. Pokud slyšíte štěně při příchodu naříkat u dveří, znamená to, že jste je přetížili. Při dalším nácviku odchodu se vraťte dřív a dbejte na to, aby byl pes opravdu unavený, nakrmený a něčím zajímavým zaměstnaný. Vyplatí se při nácviku nic neuspěchat, může trvat týdny, než štěně vydrží doma samo několik hodin.
Zvažte, zda máte na psa čas, jinak budete trápit jeho i sousedy
Nechat doma malé štěně a odejít na celý den do práce je zaručeným návodem, jak u něho vytvořit takzvanou separační úzkost. To je porucha chování, která trápí nejen psa a jeho rodinu, ale obtěžuje také sousedy a její řešení bývá zdlouhavé, někdy i nemožné.
Pes prožívá takový strach z toho, že bude opuštěn, že již dlouho před odchodem rodiny z domu zrychleně dýchá, třese se, chodí stále někomu za patami, lehá si ke dveřím, aby jej nikdo nepřehlédl.
Jakmile zůstane sám, vyje, škrábe dveře, okna a zdi kolem nich, aby se prohrabal ke své „smečce“. Když se mu to nedaří, strachy se pomočí, někdy i pokálí. Hledá v bytě věci, které mu připomínají pánečky (prádlo, boty, knihy, noviny, papíry), nervózně je okusuje a hrabe si je pod sebe. Taková spoušť a k tomu lamentace sousedů, že pes zase vyl celý den, často pokazí hezký vztah a pes se stává obtížným. To jeho nejistotu a úzkost ještě prohloubí a vzniká začarovaný kruh. Předejděte tomu trpělivou výchovou! pokud máte pocit, že byste to nezvládli, pak si raději pořiďte kočku – ty samotu zvládají mnohem lépe.
Autor: MVDr. Hana Žertová. Vystudovala Vysokou školu veterinární v Brně v roce 1981. Vedle dlouholeté práce v redakci odborných časopisů Veterinářství, Veterinární klinika a Zvěrokruh se věnovala praxi malých zvířat, v posledních deseti letech již výhradně oboru „terapie poruch chování“ se zaměřením na psy a kočky.