Těžko dnes uvěřit, že tu kdysi byl vytěžený pískový lom. V roce 1939 ho koupil otec pana Hrušky a zřídil zde užitkovou zahrádku, která rodině přišla v nadcházejících válečných letech víc než vhod. „Společně jsme tu vysázeli spousty ovocných stromů a keřů, založili zeleninové záhony, takže jsme si díky tomu nežili na tehdejší poměry vůbec zle,“ vzpomínal při naší návštěvě před lety Luboš Hruška. „Já ovšem už tenkrát snil o zahradě s jezírkem a spoustou romantických zákoutí…”
Jeden nezdařený útěk
Romantické zahrady se nakonec Luboš Hruška přece jen dočkal, ale kdoví, jaký by byl dnes výsledek, kdyby jeho životní cesta i víra nabraly jiný směr. Přestože měl vždycky rád přírodu a toužil po práci v lese, na přání otce, který to, jak se říká, z ničeho dotáhl na ředitele zbrojovky v Uherském Brodě, se dal po válce na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě.
„Najednou byl ze mě dělostřelec, a protože jsem měl rád koně, vzal jsem si dobrovolně na starost hypomobilní baterii. Rovných 60 vojáků a 60 koní, kteří zajišťovali přepravu těžkých děl,“ vzpomínal vždy velice rád.
V rodině nadšeného sokola a masarykovce se ale nové politicko-společenské poměry po únoru 1948 žádnému nadšení netěšily a stejné přesvědčení sdílel i syn. A tak se s dalšími druhy ve zbrani podílel na založení skupiny lidí jiného, svobodného smýšlení. Prozrazení ale na sebe nedalo dlouho čekat. „Brzy zatkli kamaráda a já věděl, že je zle.“
Na cvičení v Boleticích v říjnu 1949 mi pak jeden voják navrhl: „Pojďte, pane poručíku, zdrhneme.“ Tenkrát byla velká šance na úspěch; na dohled byl svátek Všech svatých a s ním tři dny volna. Na hranici by tedy mohl být klid…“
Jménem velitele pluku si L. Hruška napsal dovolenku, ale na cestu vyrazil sám. V Černé na Šumavě vystoupil z vlaku a dál pokračoval pěšky. Znal tam každou stezku, patník, a k hranici zbývalo pouhých sto metrů. A tak seskočil ke břehu Schwarzenbergského kanálu, aby si opláchnul obličej, když se za ním ozvalo zlověstné „Ruce vzhůru!“. Jak se dozvěděl později, na hranici měl být skutečně klid, ale až po skončení svátků. Do té doby měli pohraničníci zvláštní pohotovost…
Nová víra i plány
Následovalo vězení v Brně na Špilberku, rozsudek na 18 let těžkého žaláře a převoz do Prahy na Pankrác. „Když mě tam přivezli, uvítal mě zvláštní chlapík v hnědém hábitu převázaném šňůrou a s vyholeným kolečkem na hlavě. Páter Ondřej byl první duchovní, kterého jsem v životě potkal; také to bylo moje první setkání s Kristem. Ostatní v cele mlčeli. Bylo tam ticho jako v hrobě.“
Následoval převoz do Plzně na Bory a celkem deset a půl roku vězení až do roku 1960, kdy dostal amnestii. „Za tu dobu jsem v arestu potkal spoustu zatčených generálů i vysokých církevních hodnostářů. A od jednoho jsem se nechal pokřtít,“ prozradil nám Luboš Hruška. „Tenkrát jsem si slíbil, že až mě jednou pustí, změním naši zahradu v areál určený k meditacím. Stovky hodin jsem pak přemýšlel, jak co předělat a upravit. Měl jsem svoji novou víru a také velký cíl. A to mi pomohlo přežít…“
Po návratu domů mu otec dal do ruky krumpáč a lopatu se slovy: „Dělej s tím, co chceš“. I on měl za sebou tři roky vězení – za to, že posílal synovi za mříže tajně jídlo. „A tak jsem začal kácet ovocné stromoví a vysazovat okrasné keře. Postupně jsem se naučil řadu druhů množit řízkováním, nebo je roubovat, v Plzni jsem pomáhal zakládat Hortiklub pro všechny zájemce o zahrádkaření. To vše pod bedlivým dohledem tehdejší StB.“
Budiž zahrada!
V roce 1965 měl už Luboš Hruška ohledně své zahrady jasno: Bude to památník obětem komunismu s velkolepou křížovou cestou podle evangelií, s jednotlivými zastaveními vytesanými z kamene! „Páter Michal mi ale poradil jiný název, a tak se zrodil Památník obětem zla, byť název bylo možné oficiálně použít až po listopadu 1989. Zároveň mi dal doporučení na kamaráda sochaře z Přibyslavi. A tak jsem ho sem jednoho dne přivezl a on se hned pustil do práce.“
Samotná křížová cesta začíná poslední večeří Páně a končí 14. zastavením, což je vzkříšení a také nový život. Některá sousoší přitom dosahují monumentálních rozměrů; to se promítlo i do nákupu materiálu. Na každý blok hořického pískovce bylo třeba sehnat peníze. Poté ho sochař opracoval, ale musel ho také nechat dopravit do Plzně. „S přepravou byly vůbec největší problémy, nikdo s tím nechtěl nic mít. Komplikované bylo nakládání, převoz v pilinách i vykládka. Také bylo třeba zbudovat pod každou plastikou bytelný betonový základ. A to vše se odehrávalo v době, která podobným aktivitám nepřála ani trochu.“
Po listopadu 1989 už chyběla jediná socha…
Nadešel listopad 1989 a v zahradě chyběla poslední socha – přibíjení na kříž. Na tvorbě křížové cesty strávil akademický sochař Roman Podrázský pět a půl roku času. V průběhu uplynulých 30 let, kdy se celý areál přetvářel do dnešní krásy, se duchovní otec celého projektu oženil, vychoval tři děti a zestárl. Po vážné operaci přestal údržbu zahrady zvládat a musel začít uvažovat o jejím dalším osudu.
„Původně jsem chtěl vše věnovat františkánům, jenže ti nesmějí vlastnit žádný majetek. A pak mi plzeňští radní na jednom zasedání poradili, abych zahradu daroval nově založenému plzeňskému biskupství.” Stalo se a díky tomu je o ni dobře postaráno. A podle smlouvy slouží nadále k meditacím a rozjímání, což byla jedna z podmínek Luboše Hrušky.
I z toho důvodu se ještě za svého života zasloužil o stavbu moderního kostelíku podle projektu, který dostal darem od architekta. Samozřejmě sem jako vítaný čestný host pravidelně docházel až do konce svých dní a pokaždé s velikou radostí a chutí. Jeho velký sen totiž žije i dnes, po jeho odchodu na věčnost, a směle by se dalo říci, že to možná bude život věčný. Ne každému se totiž podaří, aby jeho zahradní dílo mohly obdivovat i generace příští…