Pražská zahrada Ivy Hüttnerové patří do kategorie těch, kde se pořád něco děje. Přijdete tu po čase a všechno je jinak. Tuhle na místě ohrádky z cihel vyrostl půvabný zahradní domek, tam přibylo další zahradní jezírko…
Praktik a romantička
Zní to jako název románu nebo filmu, ale mezititulek nelže. „Jsem opravdu neuvěřitelný romantik,“ směje se Iva a dodává, že se to nepromítá pouze v obrázcích, které s oblibou maluje.
„Celá zahrada se nese ve stejném duchu a odráží se to také v realizaci jednotlivých zákoutí. Což znamená, že na praktickou stránku věci občas trochu zapomenu,“ připouští. Podobně tomu bylo i v případě zmiňovaného domku. „Samozřejmě jsem na začátku myslela na všechno, i na dostatečně široké dveře, aby jimi projelo kolečko,“ konstatuje.
A když byla stavba hotová a řemeslníci za horami, přišel do zahrady manžel Petr, domek si prohlédl a ironicky poznamenal, že je strašně zvědavý, jak se uvnitř vytočí s kolečkem, aby je tam mohla Iva postavit a uložit. „Měl samozřejmě pravdu; pozice dveří nic takového neumožňovala. Ale na druhou stranu neváhal, pustil se do díla, doplnil po straně další dveře a problém elegantně vyřešil.“
Zahrada vznikla krok za krokem
V očekávání kritických poznámek či dokonce odmítnutí ovšem Iva postupovala při realizaci snad každého ze svých zahradních plánů. „Například na první jezírko jsem manžela musela dlouho připravovat, dokud se s celým záměrem nesmířil, protože původně zastával názor, že v naší zahradě by měl být jen zelený beton. Vzápětí jsem ale zjistila, že by nebylo od věci mít tady i potok,“ říká.
Petr samozřejmě znovu odvětil, že je to nesmysl, ale nakonec pro něj vymyslel ideální místo. Ovšem s realizací jsem musela počkat, až vyrazí z domu na delší pracovní cestu. Když se pak vrátil, bylo vše hotové, i s dalším jezírkem u pergoly. Dílo si prohlédl a konstatoval, že je moc malé. Postupně ale začal celou vodní kaskádu upravovat, zvětšovat a dnes je nadšený, jak se mu to podařilo. A tak jsem ho vlastně přivedla k práci v zahradě.“
Jak se utužují vztahy
Co zahradního hobby týče, působí oba jako dokonale sehraná dvojice, ale Iva k tomu dodává, že i dnes se toto soužití občas jeví jako poměrně krvavý proces. „Petr totiž chce být, jako každý chlap, za všechno chválený a praxe je potom taková, že dorazí domů a prohlásí: Tak jsem ti vyčistil jezírko! A jindy zase: Tak jsem ti vysbíral listí z trávníku! A čeká, až pronesu, že to udělal dobře. Jenže neuplyne chvíle a stejně se pochválí navrch sám slovy: To je dobře, že jsem to listí nakonec vysbíral,“ směje se naše hostitelka.
A pokračuje, že zahrada se u nich osvědčila jako skvělý „utužovač“ vztahů. Svědčí o tom například zdejší bludné balvany dovezené až od Sedlčan, vlastně dárky, jež Iva od manžela postupně dostala. Ten vůbec největší (má už rozměry docela slušného menhiru) se v zahradě objevil k 25 letům výročí jejich sňatku a stojí na stráži u chodníku vedoucího do lůna této oázy od branky před domem.
Ode všeho trochu
Modře kvetoucí hortenzie, obdobně barevně ztvárněný nábytek na jedné z teras či vstupní dveře do domu, staré nádobí s modrým smaltem, kam oko pohlédne. To všechno svědčí o tom, že Iva právě prožívá modré období. Ovšem zasvěcení vědí, že na modrou i různé staré krámy je jako správná romantička „vysazená“ odjakživa.
A vůbec jí nevadí, že celá zahrada je úžasnou směsicí nejrůznějších stylů.
„Skutečně je trochu japonská, zároveň i francouzská, anglická a navrch venkovsky babičkovská. Zkrátka ode všeho trochu,“ konstatuje Iva Hüttnerová. „Ale vůbec nejdůležitější je, že se v ní všichni cítíme úžasně šťastní…“
Připravil: Jiří Savinec