Jak to dopadne, když se do přestavby podkroví pustí dva umělci? Paráda!

Majitelé – ona výtvarnice, on herec Klicperova divadla – svůj příbytek skutečně pojali trochu jinak, než je u nás běžné. Jistou zásluhu na tom měla jejich předchozí pražská životní kapitola a také rodinné dispozice. Lucie je totiž dcerou uznávaného malíře a výtvarníka; i on si své království zbudoval kdysi v podkroví, avšak ve starém Hradci Králové.

Místo bytu domek

Když oba přišli do Hradce Králové, upřela se jejich pozornost na hledání bytu. „Zkoušeli jsme to nějakou dobu přes inzerát, až nám jeden známý nabídl domek,“ vzpomíná F. Staněk. „Líbilo se nám tu, vlastně si nás ten dům sám našel. A tak jsme si půjčili a dva roky neobývané stavení bylo vzápětí naše. V tu chvíli jsme začali zjišťovat, co všechno obnáší zvelebování baráku, o který se léta nikdo nestaral.“
A protože bylo zapotřebí v první řadě bydlet, pustili se do přízemí. Především obě dcery – dvojčata – potřebovaly naléhavě samostatný pokoj. Na podkroví zatím nebylo pomyšlení. „Nicméně 10 roků jsem tam nahoru chodil, posedával po trámech a mezi hromadami zaprášených krámů přemýšlel, co vše by se z toho dalo udělat – v první řadě jsem chtěl ateliér pro manželku, dosud malovala v ložnici – zkuste si to představit, pak pokojíky s koupelnou pro obě holky, které mezitím značně povyrostly…“

A tak dali jednoho dne s kamarádem architektem hlavy dohromady. „Vypracoval několik variant a dal nám na výběr,“ upřesňuje František Staněk. „To on vymyslel trojúhelníkovité vikýře, které půdu prosvětlily. Zároveň navrhl vnitřní členění i zděné příčky a podhled z dřevových desek, které jsou relativně levné, a v dobře volených souvislostech vynikne jejich výtvarná struktura. Hlavní věc ovšem byla tepelná izolace nad krokvemi. Chtěli jsme zkrátka přiznat sto let starý tesaný krov a především mít možnost jej průběžně ošetřovat, protože byl napadený brouky. Na místa, kde bylo zapotřebí nových kusů dřeva, jsem si dokonce sehnal staré tramy, ale tesaři mu od jejich použití odradili; prý by mohly obsahovat zbytky hřebíků, což by se hoblovkám nelíbilo a mně taky ne, nože jsou docela drahé. Koneckonců, proč se tvářit, že to nově přistavěné je staré. Tak vznikl princip propojování.“

Jak spojit staré s novým

„Protože peněz nebylo dvakrát nazbyt, snažili jsme se udělat si hodně věcí sami. Manželka má velice zajímavé nápady; ona je orientovaná na krásno, já zase na funkčnost,“ směje se náš průvodce. Už proto spojili síly dohromady.
„Lucie má navíc ráda vše nové, čisté materiály a rovné linie, já se zhlížím ve starých věcech, které už něco zažily; sto let staré zkroucené a prožrané dřevo mne uvádí v nadšení… V tomto ohledu se s manželkou nenudíme. Taky jsem příšerný skrblík, u každého zbytku či nevyužitého krámu dlouho přemýšlím, jak ho zužitkovat. Sám jsem si také ošetřil všechny dřevěné části proti dřevokazům a podhled z dřevoštěpkových desek opatřil speciálně namíchaným nátěrem, jehož základ tvoří Dispercol“.  O jeho výhodách se přesvědčil mnohokrát. Je opravdu univerzální a hodí se na všechno.

S minimem prostředků a maximem vlastní práce se zrodilo podkroví, které musí vzít za srdce každého. Vstupní část prosvětlená vikýři, kde ústí přístupové schodiště z přízemí, dnes slouží jako společenský prostor a zároveň galerie neboli salon. Posezení umožní židličky z IKEA a stolky ve třech rozích, které jsou sice ze zbytků, ale ani oko odborníka to nepostřehne. „Zbyly tu po tesařích kusy trámů, tak jsem z nich postavil tři kostry a navrch položil desku z drátěného skla,“ upřesňuje F. Staněk.

Připraveni na všechno

Dveře při jedné straně centrálního podkrovního prostoru vedou k ateliéru Lucie Staňkové, jejímu male-mu skladu a koupelně, kterou užívají především děvčata. Naproti jsou pak dva samostatné pokojíky s vlastním vstupem, propojené ještě navzájem dveřmi, takže je lze kdykoli oddělit. To je království obou dvojčat. „Zrodil se vlastně druhý samostatný byt, připravený na všechny možné varianty dalšího vývoje rodiny,“ konstatuji svorně Lucie s Františkem.
„A to jsme chtěli na samém začátku pouze vyměnit stara okna v přízemí,“ smějí se. „Jenže pak se koplo do baráku a rázem bylo jasné, že by to taky chtělo novou střechu, podlahy a kdovíco ještě. Podtrženo a sečteno – z peněz, které jsme měli na začátku nastřádané, nezbylo vůbec nic a dluhy budu splácet až do důchodu. A ta stará okna máme dole pořád. Až manželka prodá výstavu a já natočím film, necháme si udělat nový i spodek,“ směje se František. To ale k životu tak trochu patří; kdyby tomu tak nebylo, možná by se nezrodilo tak půvabné bydlení.