Ostřešany je vesnice mezi Pardubicemi a Chrudimí a náhodného návštěvníka asi neohromí. Znalci ale vědí – stačí zabloudit na konec obce, kde bývala cihelna a rozlehlý statek. Zpoza statného jinanu na vás najednou jako z jiného světa vyhlédne stavení s fasádou pokrytou podivuhodnými sgrafity. Tady byl domov výtvarnice Evy Filemonové, která se k uznání dopracovala pouze vlastní pílí. Vždyť bývalý režim jí i jejím blízkým nedovolil pomalu ani žít…
Vlastně jde o příběh, jakých se u nás udály statisíce a nikoho už nevzruší: společenská msta za to, že rodina vlastnila cihelnu a statek. Jejíž důsledky už nikdo nikdy nezahladí. Přes to všechno se Eva Filemonová rozhodla po desetiletích ústrků vrátit z exilu na Moravu do rodné vsi a zachránit alespoň něco z rodinného majetku, ze kterého po desetiletích devastace zbyly jenom trosky.
Jak se rodí umělkyně
O svých uměleckých vlohách přesvědčila okolí už v době, kdy jí bylo dva a půl roku. „Stalo se to v sobotu, kdy maminka měla v kuchyni pěkně naklizeno. Červenou inkoustovou tužkou jsem tenkrát počmárala bílý nábytek a maminku z toho málem klepla pepka.,“ vzpomínala svého času Eva Filemonová. Tatínek však malou Evu zachránil. „Vždyť ona namalovala lidi, podívejte se!“ ukazoval všem ten výtvor na odiv. „Už tehdy jsem cítila potřebu něco tvořit. Nikdy jsem nechtěla být princeznou, já toužila být malířkou…,“ vzpomíná na své dětství Eva Filemonová.
Ještě v roce 1948 chodila na hodiny k profesorovi Velemu do Pardubic, jenže pak se rázem vše změnilo. Rodina přišla o všechno, jí zakázali jakoukoli školu v republice. Uklízela v pardubické nemocnici a jen díky známým mohla absolvovat školu pro pomocné sestry. Pracovala i jako skladnice a písařka, malování se však nevzdala a dál tvořila po svém.
V roce 1963 zemřel tatínek na rakovinu a vzápětí v sanatoriu v Havlíčkově Brodě maminka. Ústrky mocipánů ji nakonec vyhnaly do Brna. „Na Moravě byli lidé o poznání milejší,“ vzpomíná Eva. „Když ale došlo na jakoukoli moji výstavu, byla to vždycky poloilegální akce…“
Oživlé dědictví
Na jihu prožila velkou část svého života. Tady rovněž poznala svého druhého muže, známého brněnského hudebního skladatele Emanuela Kuksu. „A pak jsem jednoho dne zajela zpátky do Ost
řešan navštívit strýčka. Byl v zanedbaném stavení sám a nemocný, tak jsem mu alespoň vymalovala jednu místnost. Manžel mi tenkrát nechtěl věřit, že se tady dochovala unikátní stav
ba s renesančními stropy, jehož původní historie možná sahá až k posledním Přemyslovcům.
Vzápětí se naskytla příležitost tuto část statku odkoupit od sestřenice, která chtěla odejít do Pardubic. „V roce 1982 jsem prodala brněnský byt, pár obrazů a v listopadu se nastěhovala do polorozpadlé podmáčené památky, kde se do té doby předkličovaly brambory. Na jaře příštího roku za mnou přijel natrvalo i manžel,“ vzpomíná paní domu.
Postupnou a náročnou rekonstrukci pojala Eva po svém. Sice bylo potřeba vybourat všechny podlahy a zbytečné příčky, vysušit podmáčené zdivo, při výzdobě domu nicméně využila veškerou svoji invenci. Dokladem toho jsou emočně silné fresky přímo na stěnách, reliéfy, jež jsou součástí interiéru, sochy i nádherná plátna s nebývalým duchovním rozměrem.
Jaké je jejich hlavní téma, nejoblíbenější motiv? Člověk a jeho vliv na prostředí, na Zemi, zvířata i rostliny. „Moji největší vášní jsou ale koně,“ přiznává. „Vždyť jsem přece ze statku, a navíc tu strýček kdysi míval lipicány…“ Autorka tohoto velkolepého díla se ovšem dočkala zadostiučinění až roku 1992, kdy se stala čestnou členkou Unie výtvarných umělců v Praze.
Kam pro dobré saze?
Když měla hotový interiér, chtěla Eva Fiemonová pomalovat i venkovní fasádu. Rozhodla se pro sgrafita v kombinaci černé a bílé. Koneckonců říkala si o to i renesanční klenba uvnitř. „Motiv měl ovšem být soudobý, vlastně to je jakási novodobá renesance s ekologickými výjevy,“ přibližuje autorka vnější vzhled domu.
„Přes půl roku jsme s manželem dělali nákresy a skicy, pak přesný návrh v poměru 1 : 1 v pruzích širokých dva metry. Širší papír už tenkrát nebyl dispozici. A když došlo na samotnou práci, musela jsem obejít celou vesnici a vymést komín každému, kdo topil dřevem. Pouze ty nejkvalitnější černé saze jsou totiž zárukou úspěchu při tvorbu sgrafitové omítky.“
A pokračuje: „Na vyhlazenou omítku jsme pak napnuli papírovou předlohu a já vytlačila všechny základní obrysy. A potom jsme oba vyškrabovali bílou vrstvu až na černý podklad. Všechno se samozřejmě muselo udělat rychle, než se omítka vytvrdila.“ Dnes by pravda již omítka potřebovala odborně vyspravit. Zejména černá barva na sluneční stranu domu poněkud „vyšisovala“, a tak bude třeba objevit nový postup na její renovaci.
Hlavní problém je sehnat kvalitní barvu. „Dříve byla jejím zdrojem sláma pálená v milíři; podobně se dodnes vyrábí třeba dřevěné uhlí,“ znala tajemství známá výtvarnice. „Ale saze ze slámy? Nic takového vám dnes nikdo nevyrobí.“
Autor a foto: Jiří SAVINEC